Dovol mi pár veršů zas…
Nebudeš tomu věřit, možná posedl mě ďas!
Ale opět jsi se mi zjevila ve snu.
Nebylo to již tak metafyzické,
o to více to však bylo reálné a fyzické.
Předem se omlouvám, jestli přivádím Tě do rozpaků,
ovšem věz, že Rozpaky staly se krajinou,
kterou procházím ve své cestě za Múzou…

Začalo vše v mdle osvětleném pokoji,
ulehl jsem na lože
a na něm ležela jsi v noční košili
vlasy zlaté a Tvůj krásný úsměv…

V pravdě, čekal jsem, že tam budu sám,
ale pozvalas´ mě k sobě dál.
Tož přilehl jsem rozechvělý
chtěl jsem aby neskončil
pocit z toho skvělý…

Mačkali se v jednolůžku,
s požehnáním neposedných bůžků…

Po chvíli do místnosti
začali se scházet lidi,
snažil jsem se utéct
před zraky těmi
ale znáš je, tatrmany,
přijdou vždy, když milenci,
ulehají a přejí si být sami…

Myslel jsem, že už je konec,
ale všichni, snad sedm nás, jak jsme byli,
do přírody na procházku,
společně jsme vyrazili.

Držel jsem se raděj´ opodál toho procesí
scházeli jsme po pěšině uprostřed louky
když slyšel jsem Tě zřetelně říct
„můj Filípek jest akrobatickým letcem“
V tu chvíli přestal jsem být světcem.

Utíkal jsem zpátky ke stavení,
zmatený a omámený
Jak bolestné jsou někdy city,
v které vrhají nás ženy…

Nakonec však všechno dobře dopadlo,
ve stodole osedlal jsem Filípkovo letadlo!
Chvíli jelo éro jen tak samo po louce
uhánělo si to jako širón dolů
to víš, v očích smrt, srdce v klobouce…

A pak vznesl jsem se
a těsně na hlavami toho hloučku,
mával jsem Ti, snad sis všimla?
Kam doletěl jsem, to už nevím,
vzbudil jsem se totiž,
jak mě kocour fousky
v obličeji šimrá.

Reklamy