Procházel jsem městem v kumpanii asi deseti vojáků v khaki uniformách. Nejsem si jist, ale myslím, že jsem jí měl na sobě taky. Za pasem jsme měli krátké automatické pistole. Věděl jsem, že jsem k nim patřil jenom naooko, nicméně jsem musel hrát jejich hru, abych se neprozradil. Procházeli jsme od náměstí směrem k mostu. Velitel, malý, podsaditý muž s tmavýma očima měl v ruce seznam lidí, které jsme měli zatknout coby zrádce. Držel jsem se vzadu skupiny a přemýšlel, jak utéct. Na rohu, kde stávala pojišťovna jsem se rozběhl a křikl na ně, že musím něco vyřídit a že se setkáme na nábřeží řeky. Ještě jsem si všiml, že se na mě velitel podíval se zlostí ve tváři, ale já jsem zahnul za roh a běžel dlouhou ulicí. Poté jsem zabočil doleva, zpátky směrem k náměstí a zpomalil.
V tom jsem si uvědomil, že ráz ulice se změnil. Že jsem v jiné době, všechno vypadalo mnohem moderněji a různé prvky okolní architektury dávaly na znamení, že jsem v jiné době. Jako bych se dostal do budoucnosti. Šel jsem dále. Všude, kudy jsem procházel jsem vše dokonale znal, budovy, chodníky, jen to bylo v jiné době – v době, která teprve nastane. Nabyl jsem pocitu, že jsem unikl v nějaké časoprostorové trhlině a přestal jsem se bát následků z úniku vojákům. Měl jsem strach, že půjdou za mnou, ale nešli. Došel jsem na prosvětlené náměstí, lidé chodili sem a tam, matky s kočárky, děti… slunce svítilo a byl začátek podzimu.
Vyšel jsem do prvního patra obchodního domu na terasu, vše bylo zmodernizované, obchody jeden vedle druhého a všude spousta lidí. Zastavil jsem se před holičstvím. Vevnitř seděl na křesle zákazník s napěněnou tváří. Řekl jsem si, že se nechám oholit a ostříhat, nicméně jsem musel čekat venku, neboť holičství bylo malé, vlezl se tam pouze personál a dva zákazníci. Jen jsem tak postával za prosklenou vitrínou a díval se, jak holič odvádí svou práci. Za mnou se zničeho nic objevili muž a žena. Pár lidí, kterým jsem tipoval něco přes šedesát let. Žena na sobě měla kabát, měla prošedivělé vlasy ostříhané na mikádo a měla modré oči. Byla skoro o hlavu vyšší, než muž, který měl vlasy úplně bílé a bylo vidět, že se jde ostříhat.
Chvíli jsme tam jen tak stáli, když žena něco začala říkat mým směrem, otočil jsem se a uviděl, jak z pravé kapsy kabátu něco vytahuje a ukazuje naznačuje, abych se podíval. Byly to dvě malé zlaté cihličky, asi velikosti zapalovače. Upřeně se mi podívala do obličeje a řekla, že jsou povoláni do trasportu. Pochopil jsem, že nemají peníze a že chtějí nejspíše zlatem platit. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem stále tam, že je válka a že ti lidé jsou v nebezpečí. Zhrozil jsem se, že jsem neunikl svému osudu a když jsem se lépe podíval sám na sebe, zcela zřetelně jsem si všimnul, že mám na sobě stejnou uniformu jako ti vojáci. Otočil jsem se zpátky směrem k holičství a dělal, že o nich nevím.

Reklamy