Ať chceme, nebo ne, pořád se v životě objevují věci, které člověka překvapí. A toto je jedna z nich. Věděli jste, že slovo pro matku, je ve všech světových jazycích téměř totožné?

http://en.wiktionary.org/wiki/mama

Image

Nekonečné světlo a láska všude ve všem
nad nebesy záře očí Andělů
zpěvy tak překrásné síly
mocně nekonečné
Zrozen a uchován světlem
řinoucím se ze srdce světa…

Když procitl jsem a nabral dech
letěl jsem nad krajinou na křídlech
všude zaschlé bažiny
z nich trčí zpráchnivělé pahýly
temná obloha a dozvuk chóru
přenádherný dar lidskému tvoru…

Při zemi již zpěv pomalu utichal
a slyšel jsem jej pouze ze svých úst
Mé srdce okusilo radost i temný půst…

PHOTOS OF NATURE – Click here 🙂

Prosinec 2013

Image

Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,
ó slunce živoucí, počátku všeho žití!
Když na východě objevilo ses,
zemi jsi naplnilo krásou svojí.

Skvěješ se vznešené a velké
vysoko nad zeměmi všemi,
paprsky tvoje objímají světy,
světy, jež zrodily se z tebe,
a ty jsi Den a spoutáváš je všecky,
ty spoutáváš je pro drahého syna.

Když zapadlo jsi pod západní obzor,
v temnu je země jako v temnu smrti,
lidé spí v komorách s hlavami zastřenými,
že jedno oko neuvidí druhé,
a kdybys kradl jim, co mají pod hlavami,
snad nikdo nevěděl by o tom.

V tu dobu vycházejí z doupat lvi
a plazi vylézají, aby kousali,
tma v očích žhne a země mlčí:
tvůrce jest pod obzorem.

Tys bylo jediné a první!
Vyšlo jsi se svou zářnou tváří
a zjevilo ses palčivé a krásné,
a když ses blížilo a vzdalovalo,
za sebe vytvořilos milióny podob,
vesnice, města, pole, cesty, řeky.
Veškeré oči před sebou tě vidí,
jak nad zemí jdeš, zářné slunce denní!

Svět povstal rukou tvou,
tys vytvořilo lidi,
žijí, když vyšlo jsi,
když zajdeš, umírají.
Tys životem,
jen tebou člověk žije,
tvou krásou kochají se oči,
než zajdeš pod obzor.

Když zajdeš,
ustávají práce veškeré,
když opět vyjdeš,
vše se daří králi.

Veškeré tvory, kráčející po zemi,
už od časů, cos vytvořilo světy,
pro svého syna vychováváš, pro syna,
jenž vyšel z těla tvého.

Teď už zní jak šitá na Míru
pomalu ztrácíš víru ve víru
Radost a potom asi ne
pak je všechno dávno ztracené..

Unikat ztrátám, kam nevím s láskou já
zapřít, zjistit, co proti mě má?
Myšlenek slunce za obzor zapadá
a ty se snažíš doufat, že je ještě nepromarněná…

Dlouhá je cesta do podvědomí
rozumět co mi je neumí
dny a týdny a měsíce
k vodopádu loď dvou-veslice…

Unikat ztrátám, kam nevím s láskou já
zapřít, zjistit, co proti mě má?
Myšlenek slunce za obzor zapadá
a ty se snažíš doufat, že je ještě nepromarněná…

Teď už zase v plné kráse
do Tvých uší obléká se
vlna zvuků, plná hluku
malej‘ kluku, Ty u buku
hlava neví, co dřív stíhat
jestli radost chce teď vnímat
nebo jestli všechno ztratit
a tou ztrátou všechno ztratit?

Středověká báseň ze 14. století (Anonym)

Dřěvo sě listem odievá,
slavíček v keřku spievá.
Máji, žaluji tobě
a mécě srdce ve mdlobě.
Zvolil sem sobě milú,
ta tře mé srdce pilú.
Pila hřěže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdéčko, divím sě tobě,
že nechceš dbáci o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu beze jmene.

Ačť bych já ji zmenoval,
mnohýť by mě štrafoval
a řka: „Proč ty tak slúžíš?
Čemu sě milostí chlubíš?“
Neustavičný milovník
jako u cěsty hřěpík:
k čemu sě koli přičiní,
a tomu všemu uškodí.
Kdoť sem, tenž nosímť pilu:
jáť mám najkrašší milú,
téť nikomu nepoviem,
sámť ji s mým srdéčcem viem.

Viera vieřě pomáhá:
kdeť sú dva sobě věrna –
on jí a ona jemu -,
nepoviedaj třeciemu.
Mnohýť sě rád honosí,
ten tajemství pronosí.
Ach naň, zlýť obyčej jmá!,
nepřejtež mu, kdoť jeho zná.
Poniž on vás tak hanie,
prosímť vás, panny i panie,
přezdiec jemu: „Ruší nás,“
vyščermež jeho pryč od nás!